Elinor Ostrom – výjimečná žena
Lenka Slavíková, Jiřina Jílková

Americká profesorka Elinor Ostrom z Indiana University je od letošního roku první ženou, jež se stala spolu s Oliverem Williamsonem držitelkou Nobelovy ceny za ekonomii. Jelikož se jedná o jméno v českých kruzích zmiňované jen zřídka, není od věci nabídnout krátký pohled na její práci a zejména zmínit její přínos v oblasti ekonomie ochrany životního prostředí.

Elinor Ostrom se řadí mezi ekonomy, pro něž je charakteristické, že „institutions matter“ – na institucích záleží. Jinými slovy, instituce (chápané jako organizace, zákony, společenské normy a zvyky) ovlivňují jednání jednotlivců a mohou do značné míry utvářet i jejich očekávání a cíle. Jednotlivci na jedné straně uvažují náklady a užitky různých variant svého jednání a mají tendenci volit takové možnosti, které pro ně mají největší čistý užitek (zisk). Nedílnou součástí tohoto rozhodování je však také vliv okolí (sdílené hodnoty a normy chování), které mají schopnost tlumit sobecký individuální zájem a zvyšují váhu společensky prospěšných jevů. Máme-li toto tvrzení aplikovat na oblast ochrany životního prostření, můžeme říci, že jsou to především špatně nastavené instituce (režimy správy), které neposkytují lidem motivace přírodní zdroje chránit a způsobují jejich ničení v čase. Avšak jaký režim správy je ten „správný“?

Ostrom zasvětila svoji práci studiu tzv. kolektivních statků (při jejichž spotřebě si lidé konkurují, ale u kterých je obtížné někoho ze spotřeby vyloučit – např. jezera, pastviny, lesy, zavlažovací soustavy aj.), což její výzkum z větší části nasměrovalo do oblasti ochrany životního prostředí. Na rozdíl od řady jiných ekonomů opustila předpoklad, že jednotlivé části životního prostředí musí nutně jako „veřejné“ spravovat stát. Současně se však nezařadila mezi představitele tržně orientovaných ekonomických teorií, kteří obhajují soukromé vlastnictví přírodních zdrojů jako jediné možné řešení současných ekologických problémů. Ostrom argumentovala, že jsou to právě kolektivní statky, u nichž je důležité sledovat kombinaci určitého typu vlastnictví a reálných (psaných i zvykových) pravidel užívání, přičemž nelze předem určit a nadřadit jeden „ideální“ režim správy všem situacím.

Během svého vědeckého působení Ostrom a její spolupracovníci shromáždili stovky případových studií o fungujících komunitních režimech správy přírodních zdrojů v různých částech světa. Komunitní režim správy je charakterizován skupinou (komunitou) vlastníků či uživatelů, kteří mají výhradní přístup ke zdroji (např. jezero nebo les). Skupina si do značné míry sama vytváří pravidla pro užívání zdroje včetně kontrolních a sankčních mechanismů tak, aby byly uspokojeny potřeby uživatelů, ale zároveň nedocházelo k degradaci zdroje v čase. Ostrom na těchto příkladech prokázala, že jednotlivci jsou schopni za určitých podmínek sledovat cíle prospěšné pro celou skupinu (tj. prosazovat kooperativní strategie), a že tak dosahují lepších výsledků, než nástroje vládní regulace přijaté na centrální úrovni a implementované komunitám zvenčí. Tím se jí podařilo zpochybnit dosavadní závěry teorie kolektivní volby, která účinnou spolupráci jednotlivců v rámci skupiny vylučovala. Je však nutné podotknout, že úspěšné příklady splňovaly několik striktních podmínek, které Ostrom formulovala do podoby principů, jako např. komunita uživatelů i zdroj jsou jasně ohraničeny, komunita je stabilní, kvalita zdroje je pro přežití komunity klíčová, uživatelé se přímo podílí na tvorbě pravidel včetně systému kontroly apod.

Komunitní režim správy přírodních zdrojů tedy Ostrom prezentovala jako reálnou alternativu zestátňování či privatizaci životního prostředí a varovala před překotnými zásahy do historicky stabilních systémů správy v odlehlých částech světa. Zároveň však na řadě jiných příkladů ilustrovala, že pouhá decentralizace rozhodování o přírodních zdrojích (tj. přesun pravomocí na nižší např. obecní úroveň) udržitelné nakládání nezajistí. V jejich posledních pracích je proto stále silněji prezentováno přesvědčení, že spíš než na zavádění plně decentralizovaných či centralizovaných systémů by se reformy v oblasti správy přírodních zdrojů měly orientovat na vytváření víceúrovňového systému rozhodování – tzn. na distribuci pravomocí mezi různé úrovně (lokální – národní – nadnárodní), které jsou do jisté míry na sobě nezávislé a jsou proto lépe schopny vyvažovat existující politické, ekonomické a ekologické zájmy. Pro takový systém se v současné literatuře používá výraz „multi-level governance“ a některé z novějších evropských směrnic v oblasti ekologické politiky jej prosazují.

Elinor Ostrom v průběhu svého vědeckého působení ovlivnila řadu kolegů a bezpočet studentů, kteří ve zkoumání režimů správy kolektivních statků pokračují a shromažďují empirický materiál do veřejně přístupných databází. Jí vytvořená metoda institucionální analýzy odklání pozornost ekonomů v oblasti ochrany životního prostředí od problematických výpočtů efektivních řešení směrem ke kvalitativním procesům probíhajícími mezi lidskou společností a ekosystémy. Její myšlenky se staly základem pro nový myšlenkový proud – tzv. institucionální ekologickou ekonomii. Její „odkaz“ lze chápat jako výsledek celoživotního úsilí o postihnutí fungování institucí reálného světa. V tomto světle můžeme vyhrocené teoretické debaty o tom, zda je lepší stát či trh, považovat do značné míry za překonané. Skutečný svět je totiž vždy o něco více plastický.